Ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev, všed jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl. (Žd 9,12)
Proč musela být novozákonní smlouva obecenství člověka se svatým Bohem založena na smrti Božího Syna? Pisatel epištoly k Židům na tuto otázku odpovídá dvojím způsobem: Když hovoří o smlouvě, připomíná nejprve, že to slovo (Diatheke) znamená také závěť — testament. Připomíná dále, že závěť nemá platnosti, pokud žije ten, kdo ji ustanovil. Smrt je podmínkou platnosti závěti. V dalším odkazuje na starozákonní oběti a připomíná staré židovské přesvědčení, že bez vylití krve není odpuštění. Neví však, proč tomu tak je, ani vědět nepotřebuje. Stačí mu, že to tak Bůh ustanovil. My se dnes domníváme, že smyslem toho je, že za odpuštění musel člověk platit tím nejcennějším co znal — životem — i když zástupně „jen“ životem oběti. Dodejme ještě, že žádné odpuštění není laciné. Vždycky je třeba za ně něčím platit. Otec a matka svým dětem jejich provinění odpouštějí, avšak stojí je to mnoho slz, vrásek na tváři, šedin ve vlasech a leckdy za hříchy svých dětí platí i zlomeným srdcem. O co dražší je odpuštění Boží! Bůh je láska, ale je také svatý. Nemůže rušit zákony, které sám ustanovil. Za své odpuštění platí sám — smrtí svého Syna. A člověk musí vidět, jak strašný je jeho hřích a co stálo nebeského Otce jeho odpuštění. Musí vidět Ježíše Krista, Božího Syna prolévat krev a zmírat na kříži na Golgotě.
Stanislav Švec (SŽ 1984)
