Tatoť jest krev zákona, kterýž vám Bůh vydal. (Ž 9,20)
Proč je tomu tak? Vyžaduje snad Bůh prolití krve, aby jeho srdce bylo pohnuto milosrdenstvím? Je v krvi nějaká magická moc, která by probudila jeho soucit? Či snad přichází jeho milost, láska a odpuštění teprve po nějakém našem lidském činu? Písmo nám na naše otázky neodpovídá jednoznačně, tvrdí jen, že bez vylití krve není odpuštění. Přiznejme, že bez tohoto vyhlášení bychom byli všichni v pokušení svůj hřích minimalizovat, zlehčovat, ba že tak stejně děláme. Snadno přiznáme, že jsme porušení a hříšní - jako omluvu pro svůj hřích. Snažíme se na něj zapomínat, a naopak dobře pamatujeme každý svůj dobrý čin - a ještě jej zveličujeme. Je-li nám hřích připomenut, žertovně jej nazýváme a činíme z něj zábavu. Někdy dokonce prohlašujeme, že to, co činíme, jest naší soukromou věcí, a abychom se zbavili výčitek svědomí, tvoříme si své vlastní morální zákony. Bůh však hřích nezlehčuje. Každý hřích ,,se dotýká jeho srdce a pohne nebesy“. Bůh je láska, ale je také svatost a pořádek, a proto nemůže porušit morální zákony, na kterých je zbudován vesmír. Hřích musí být potrestán, jinak by základy Božího stvoření, základy života byly ohroženy a rozvráceny. Proto Bůh sám platí mzdu krve za odpuštění hříchů krví svého jednorozeného Syna. Měli bychom se znovu postavit pod golgotský kříž a hrozit se: „Toto je cena za odpuštění mého hříchu, tak hrůzný je můj hřích!“
Stanislav Švec (SŽ 1982)
