I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou. (Ge 2,7)
Myslím, že každý nás si je vědom dvou základních skutečností: svrchované dokonalosti Boží a dokonalosti toho, co On stvořil, a nedokonalosti toho, co konáme. Korunou Božího stvoření je člověk. Vše, co Bůh učinil, bylo dobré a dokonalé. Učinil člověka k tomu, aby naplnil a ovládl zemi. Učinil ho ke svému obrazu. Jak je to úžasné! V nejmenším možném prostoru našeho těla je toho tolik, že nad tím žasneme. Například kolik tepů vykoná srdce člověka za padesát let. Někdo spočítal, že více než 1800 miliónů. Jak dokonalým nástrojem je oko nebo ucho. A co mozek a myšlení? Mohli bychom pokračovat a stále více budeme naplňováni obdivem k Tvůrci, který připravil všechny podmínky pro člověka k nádhernému životu na zemi. Když první lidé stanuli v zahradě Eden, byli udiveni a nadšeni. A přece již první lidé padli. Člověk v ráji měl tisíce možností, které mohl zkoumat a užívat. Porušil jediný zákaz. Nestal se tím lepší a dokonalejší, jak našeptával svůdce. Právě naopak. Uvedu příklad: na jednom, ne právě malém ostrově, byla pouze dvě auta. Byla malá pravděpodobnost, že se někdy setkají. A přece! Jednou se nejenom setkala, ale dokonce srazila. Tak malá pravděpodobnost, a stala se. První lidé doplatili na svoji neposlušnost. A nejenom oni. Až přišel druhý Adam, Ježíš Kristus, jehož oběť nás vrací do přítomnosti Boží.
Jiří Šperl (SŽ 1984)
