Až dokud, Hospodine? Což se na věky zapomeneš na mne? Dokudž tvář svou skrývati budeš přede mnou? Dokud rady vyhledávati budu v mysli své, a den ode dne svírati se v srdci svém? Až dokud se zpínati bude nepřítel můj nade mnou? (Ž 13,1b-2)
Tento žalm patří sevřenou formou, jasným logickým sledem myšlenek, krásou i úderností vyjádření k nejkrásnějším v celé knize Žalmů. V prvních třech verších cítíme jasně rozpoložení duše stíhané dlouhým utrpením. „Jak dlouho ještě?“ To zní tak lidsky jímavě, tak srozumitelně každému z nás! Ale vzápětí zdvihá služebník Boží svůj hlas k zvláštní prosbě: „Otevři oči mé, abych neusnul snem smrti!“ To není jen prosba o zachování tělesného života; jasně upomíná na slova ap. Pavla: „Probuď se ty, kdo spíš, a zasvítí se tobě Kristus!“ Žádné utrpení nesmí zatemnit duchovní zrak Božího dítěte natolik, aby nevidělo věci Boží, ztratilo smysl pro vnímání Boží blízkosti a přestalo chápat Boží plány! Skleslost a malomyslnost jsou špatným svědectvím pro ty, kdo pozorují naše počínání v nejrůznějších životních situacích. Ve v. 5 je vyjádřena obava: „…aby neřekl nepřítel můj: ,Zvítězil jsem!´“ Nejde tu o prestiž člověka, nýbrž o to, aby se bezbožní neradovali z pádu toho, koho znají jako služebníka Božího. Pamatujeme na toto ve chvílích vlastní slabosti a tísně? Dovedeme i tehdy oslavit svého Pána trpělivostí a statečností? Tu nám dá jen naděje zakotvená v Božím milosrdenství (v. 6). Víra má zvláštní logiku: právě v nejtěžších chvílích je nesena jistotou, že Bůh se oslaví a že bolesti se stanou předmětem děkování za jeho vedení a milost.
Milada Pohlová (SŽ 1968)
