Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. (1J 4, 11 a 21)
Boží slovo nám říká: „Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.“ (1Pt 4, 8) Ano, to může láska učinit, ale jen taková, o které se mluví v Božím slově. Definici této lásky máme popsanou v prvním listu Korintským ve třinácté kapitole. Není to láska, které jsme jako lidé schopni sami od sebe, je to láska, kterou má Bůh k nám, a kterou jsme schopni milovat druhé, jen pokud Bůh přebývá v nás. Boží láska k nám je darem, protože Bůh je láska a On si nás zamiloval první. V dnešním textu jsme ve druhé části šestnáctého verše četli, že „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ Dále jsme četli ve třináctém verši: „Že zůstáváme v něm a On v nás, poznáme podle toho, že nám dal svého Ducha.“ A co je prvním ovocem Ducha? Láska!
Dnešní verše nás vybízejí k tomu, že se máme navzájem milovat, a že pokud milujeme Boha, máme milovat i svého bratra. To není vždy jednoduché. Ale víme, že na to nejsme sami, že je to Bůh v nás, který nás proměňuje. A to, že na sobě nevidíme ovoce v plné zralosti hned, vůbec nevadí. Ovoce se nikdy neobjeví hned, ale roste a dozrává postupně, a na nás je, abychom každý den křižovali sami sebe a dávali prostor Duchu svatému, který v nás růst a dozrávání působí.
Prosme proto Pána, aby nám dal sílu stát v Jeho slově za všech okolností, abychom se nestali těmi lháři, co říkají, že milují Boha, a přitom nenávidí svého bratra.
Helena Hejnová (Karlovy Vary)
