Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. (Ř 12,10; ČEP)
Je to všecko tak jednoduché a prosté, jako pravda sama. Proto je to tak těžké a zdá se nám, že neuskutečnitelné. Takové vzácné a potřebné rady pro život víry v obecenství církve a také mimo církev, mohou být vzácnější a potřebnější? Jak se však u toho cítím slabý a neschopný nejen tyto rady slyšet, znát a rozumět, co obsahují, nýbrž je také plnit a naplnit podle dokonalé, svaté vůle Boží! To nás všecky žene k Pánu Bohu a na kolena k prosbě o milost, odpuštění a sílu. Jenom si znovu proberte verš po verši dnešního oddílu Písma a srovnávejte se svým životem a jednáním, na co všecko přijdete! Pohleďte na ten podrobný výčet přikázání, obraťte svou tvář na svého Pána a Mistra a budete se stydět až do hloubi své duše. „Pane Ježíši, tohle neumím a ty to po mne chceš, prosím, změň celý můj život od základu!“
A Ježíš změní. Nikdo jiný to neumí. A my chceme do jeho Božího království. Chceme domů. Dokonce platí, že již jsme doma v nebeské vlasti. Již nejme hosté a příchozí, ale domácí Boží. A proto tomu rozumíme, co to znamená ochotně každému sloužit láskou bratrskou. Jako Pánu a ne lidem. Z té duše. A proto i náš dům na zemi je otevřen pro poutníky života. Hladové, žíznivé po lásce a porozumění. Můj domov a moje rodina a ta Boží rodina ve sboru patří k sobě. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Jen tak se vytváří skutečné a pravdivé společenství církve.
Pavel Titěra (SŽ 1984)
