Hospodin, Bůh jejich otců, jim posílal slovo prostřednictvím svých poslů, stále znovu posílal, protože měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Oni si však z Božích poslů tropili žerty, pohrdali jeho slovy, posmívali se jeho prorokům, dokud nevystoupila Hospodinova zloba proti jeho lidu, takže nebylo uzdravení. (2Pa 36,15-16; ČSP)
„Tomáši, už jsem ti několikrát říkal, že se nemáš prát se svým mladším bratrem. Jestli to znova uděláš, nebudeš smět jít ven s kamarády.“ Tomáš ale otcovo varování ignoruje a pokračuje v agresivním chování. Otec mu znova připomíná: „Tomáši, jestli se ještě jednou poperete, žádné hraní na počítači celý víkend. Slyšíš mě?“ Tomáš si ale i nadále dělá, co chce, a otec je nucen splnit svá varování a potrestat ho zákazem oblíbených aktivit. Tomášovi se může zdát, že táta je nespravedlivý, ale on ví, že na dodržování pravidel musí trvat důsledně, aby syna naučil odpovědnému chování.
Jako rodičům se nám takové jednání otce jeví jako správné a odpovědné, když ale jde o nás samotné a Boží soudy nad našimi hříchy, chtěli bychom Boží nekonečnou trpělivost a milost.
Dnešní text uvádí, že Hospodin, Bůh Izraele, vždy posílal svému lidu varování a napomínání prostřednictvím svých poslů, proroků. Jeho milosrdné lásce záleželo na tom, aby se lid odvrátil od svých zlých cest a zůstal věrný Bohu a byl zachráněn z hříchu. Avšak lid si Božích varování nevšímal, ba dokonce se mu posmíval a pohrdal jím. Tím naplnil míru své nepravosti a Bůh už nemohl dále odvracet svůj hněv. Lid musel nést následky svého jednání a byl odveden do babylonského zajetí.
Tento text nám připomíná, že Bůh je trpělivý a milosrdný, ale zároveň spravedlivý. Dokud je čas, vyzývá nás k pokání a obrácení. Pokud však jeho volání odmítáme, poneseme si tvrdé důsledky svých hříchů.
František a Libuše Pavelkovi (Příbor)
