Také i nás, když jsme mrtví byli v hříších, obživil spolu s Kristem, (milostí spaseni jste), A spolu s ním vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Ježíši. (Ef 2,5-6)
Boží milost se nepodobá milosti, kterou panovníci udělují lidem odsouzeným k odpykání těžkého trestu a pak se dál o ně nestarají. Boží milost, to je zároveň Boží přízeň, která omilostněného člověka neopouští, ale posiluje ho v jeho životě z víry až do konce, a tak ho zachraňuje před konečnou záhubou. Kdybychom se oháněli jenom verši 8 a 9, vytrženými z textu Ef 2,1-22, nedrželi bychom se pravdy a způsobili bychom své snaze o svatost velkou újmu, neboť jen v pravdě se může dokonat naše posvěcení (J 17,19). Pravda v této souvislosti záleží v tom, že z Boží přízně jsme nejenom spaseni ve smyslu záchrany před věčnou záhubou, nýbrž že Bůh vykonává při nás zároveň své dílo, záležející v tom, že z nás činí nové stvoření v Ježíši Kristu, abychom mohli konat dobro podle Bohem připraveného plánu a takto se chovat jako lidé skutečně spasení a vykoupení. Staré věci mají pominout a všecko nové má být učiněno, což může být dokumentováno tím, že nás spojuje láska Kristova a že již nemusíme žít sobě samým, nýbrž tomu, jenž za nás umřel i z mrtvých vstal (2K 5,14-17). Za takovýto dar Boží přízně máme být všude vděčni. Bez této přízně bychom se nikdy nepovznesli k žádoucí dokonalosti. Všechny výzvy k tomuto povznesení by byly marné, kdyby nemohl být uskutečněn velký zázrak, totiž ten, že člověk, ubohý ve své smrtelnosti, může být spojen velkou přízní s věčným a mocným Bohem.
Josef Hovorka (SŽ 1975)
