I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není. (Kaz 2, 11)
V práci vedu tým lidí ve věku mládežníků. Dělají dobrou práci za slušnou mzdu. A přesto jsou nespokojeni. Chtějí žít život, kdy by neměli žádné povinnosti a jen si užívali. Rádi by se stali rentiéry, ale ideálně bez toho, aby se o to nějak zasloužili.
Při čtení dnešních veršů jsem na tyto své kolegy musel myslet. A ještě jsem si vzpomněl na slova jednoho ekonoma, který v jakémsi rozhovoru říkal, za co má smysl utrácet peníze: 1. za zážitky, 2. za dárky – udělat radost ostatním, 3. koupit si čas – např. někomu zaplatíme, aby za nás doma uklidil a my měli čas pro sebe. Tento ekonom to říkal z pohledu rentiéra, který už si splnil všechny sny mých kolegů (hezké bydlení, drahé a rychlé auto…).
Král Šalomoun vykonal velkolepá díla, dostalo se mu všeho, na co člověk jen pomyslí, byl obdařen nebývalou moudrostí… A výsledek? Všechno své úsilí vynaložené k nalezení smyslu života považuje za pouhou „honbu za větrem“. Vítr vnímáme jako něco, co pomíjí a co nemůžeme uchopit a podržet. Ve všem snažení, a to i v tom, které považujeme za nejdůležitější, má každý náš lidský prvek jen dočasnou platnost. V tomto úsilí nikdy nenalezneme pocit trvalé jistoty a plného uspokojení. Tyto hodnoty nabízí jen Boží láska. Čemu věnuješ svůj čas, energii a peníze? Chceš jednou pohlédnout zpět na své životní dílo a přiznat si, že všechno to byla jen „honba za větrem“? Až budeš jednou opouštět vše, cos vybudoval a vlastnil, zůstane ti Bůh – a to je vše, co skutečně potřebuješ.
Milan Trávníček (Teplá)
