Ty jsi moje útočiště a pevná věž proti nepříteli. Chci navěky pobývat v tvém stanu, utéci se do skrýše tvých křídel. (Ž 61, 4–5)
Středověcí páni si stavěli hrady, aby se do nich v případě nebezpečí mohli ukrýt před nepřítelem. My máme takové útočiště v Bohu. Na rozdíl od všech lidských pevností je Bůh hrad nedobytný, jak je zmiňováno na mnoha místech v Bibli (například Žalm 46, 12). Můžeme se spolehnout, že u Boha jsme v bezpečí a nepřítel nám neublíží.
Přirozeně k Bohu utíkáme, když se nám nedaří a něco nám hrozí. Bůh je mocnější než cokoliv, s čím máme problém. Apoštol Pavel napsal: „Neboť co je u Boha bláznivé, to je moudřejší než lidé, a co je u Boha slabé, to je silnější než lidé.“ (1K 1, 15)
Přesně to si David uvědomuje, a proto vyslovuje touhu pobývat v Hospodinově stanu navěky. Ne tam přijít, když ho něco ohrožuje, pak si zase odejít a čelit všemu sám svou vlastní silou. Ví, že u Boha je pokoj a bezpečí. Že se na Hospodina může spolehnout stejně, jako se na něj spoléhal, když se jako chlapec vydal bojovat s obrem Goliášem.
Všichni jsme si prošli obdobími, kdy jsme byli Bohu blízko, také chvíle, kdy jsme se mu vzdálili. Kdy jsme se snažili zvládnout věci sami svojí vlastní silou a rozumností. Bůh nás však před tím varuje: „Toto praví Hospodin: Prokletý je muž, který spoléhá na člověka, tělo pokládá za svou sílu a jeho srdce se odvrací od Hospodina.“ (Jr 17, 5; ČSP)
Pokud se cítíme být od Boha vzdáleni a máme zemdlené srdce stejně tak, jako měl David, přijďme za Bohem v modlitbě. On nás neodmítne: „Budeš-li k němu úpět, vyslyší tě a ty splníš své sliby. A když se pro něco rozhodneš, ať ti to vyjde; na tvých cestách zazáří světlo.“ (Jb 22, 27–28; CSP)
Petr Hula ml. (Litoměřice)
