Neboť není přijímání osob u Boha. (Ř 2,11)
Také dnešní text je jen částí hlubokého rozboru lidské a Boží spravedlnosti s cílem ukázat chabé lidské možnosti. Vytrhneme-li část textu z celé souvislosti úvahy kapitol 1-3, mohli bychom se domnívat, že lze konáním „dobrého“ dosáhnout Boží přízně. Takový závěr je však předčasný a nesprávný. Vše směřuje k výroku: „Není rozdílu, všichni zajisté zhřešili ...“ (3,23). V tom jsou před Bohem lidé rovni. Židé byli hrdi na své náboženství a všechny ostatní podceňovali. Takový je rys lidské povahy. Domnívají se, že jsou „lepší“ kvůli barvě pleti, příslušnosti k té či oné rase, národu, filozofickému či náboženskému přesvědčení, společenskému postavení, majetku, vzdělání, kráse, zdatnosti a tak dále... Toho hříchu, žel, nebývají uchráněni ani křesťané! Jakákoli povýšenost vede ke svárům, závisti, nenávisti, neřešitelným situacím, a nakonec k válkám. Písmo nás chce vyvést z omylu pýchy. Před Bohem není nikdo lepší či horší. Pouze v lidském měřítku se jeví rozdíly. Přízeň Nejvyššího nelze získat žádnými přednostmi, které nás lidi vzájemně odlišují. Žít spravedlivě - podle našeho měřítka - není zásluha, ale povinnost. Rozvíjet krásné ideály lidství má být samozřejmostí. Ale k dosažení věčného života to nestačí, ani k vyřešení světových problémů. Jen Bůh nabízí jediné řešení: evangelium.
Ervín Kubalík (SŽ 1985)
