Aj, na dlaních vyryl jsem tě, zdi tvé jsou vždycky přede mnou. (Iz 49,16)
Často vidíme všelijaké překážky, které se nám zdají nepřekonatelné a nebezpečí, proti nimž neznáme pomoc. Z toho se nás zmocňuje malomyslnost. Cítíme se opuštění a jako kdysi Izrael říkáme: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ (14; ČEP) Avšak Pán Bůh nám ukazuje, že ve svém velikém milosrdenství pečuje o Boží lid. Jeho láska se nedá srovnat s největší láskou mezi lidmi. To máme vědět. Na to nezapomínat: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ (15; ČEP) Boží záměry-plány nic nemůže zabrzdit a zastavit. Věřme mu a zanechme své malomyslnosti. Postavme se v údivu před Jeho dílo a přiznejme, že jsme byli usvědčeni z nedověry. Právě odtud - z nedověry v Boží moc a věrnost - pramení všechna naše bezradnost a malomyslnost. Často se vidíme jakoby obklopení nehostinnou pouští. Všude jen prázdnota a děsivé sucho. Všechno nás to svírá a zastiňuje nám výhled k Bohu, který má moc učinit proměnu k lepšímu. V pochybnostech myslíme: „Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti?“ (Ž 78,19a22) Zanechme své pochybnosti a tím horlivěji a v plné jistotě se ponořme do Boží lásky, která nás objímá v každý čas a všude (Ř 8,37-39). Vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle (Ž 12,1-2).
Rudolf Petr (SŽ 1982)
