V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil. Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh. (2Pa 33,12-13)
Menaše, dítě probuzení, dítě zbožného otce, svědek Božího navštívení, se dostává k moci v pouhých dvanácti letech a jeho vládnutí je popsáno smutnými slovy: „dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích, podle ohavností pronárodů.“ Obnovil modloslužbu, posvátná návrší a jejich oltáře, udělal tesanou sochu modly a umístil ji v Božím domě. Dokonce vyvolával duchy, věštil a věnoval se čarování. Svedl lid na scestí, takže se dopouštěli věcí horších než pohané.
Je to smutné čtení. Co může stát v pozadí takového zvratu? Vymezil se snad syn vůči otci? Za každou cenu chce být sám sebou? Ve své nezkušenosti se obklopil špatnými rádci? Co staří mohou vědět o dnešní době? Zažil snad zklamání z otce, z jeho chyb, z jeho pokrytectví? Doma je nuda? Zvědavě pokukuje po okolí? Je tak lákavé vyzkoušet, co doma nezažil? Zatoužil po respektu okolních národů a jejich králů? Je těžké nahlédnout do srdce tohoto mladého muže. Jeho činy však mluví.
Následky špatných rozhodnutí na sebe nenechají dlouho čekat. Z místa, kde je sám sobě pánem a kde rozhoduje o osudech druhých, padá až na dno do řetězů otroka v daleké zemi. A tady jde do sebe. V nouzi, pokořen prosí Boha o milost. Bůh jeho modlitbu slyší a vyslýchá a přivádí ho zpátky domů, aby zase kraloval.
Díky Bohu za jeho nekonečné milosrdenství. Není dno tak hluboké, aby tě tvůj Bůh neslyšel a nevytrhl ze zkázy. Není hřích tak veliký, aby tě tvůj Spasitel nemohl očistit a odpustit ti. Není žádný pád a zmar tak hrozný, že by tě Bůh nemohl vrátit zpět do života, abys kraloval. Takto se modlíme v úzkých. Takto se modlíme za své blízké, kteří zatím jdou po svých cestách.
Daniel Kuc (Mozaika Plzeň)
