Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy. (Ž 126,5–6)
Poslední dva verše studovaného žalmu jsou inspirovány stále platnou zemědělskou zkušeností. (Ta byla dokonce znázorňována v magických obřadech v pohanských náboženských rituálech, kde rozsévání v slzách znamenalo pohřbívání zemřelého vegetativního božstva – Baala – a vzešlé obilí znázorňovalo jeho opětovné obživení. Tuto pohanskou náboženskou praxi je pochopitelně třeba jasně odmítnout, i když v některých obdobích představovala zdroj velmi silného náboženského pokušení i pro Izrael.) Raději se vydám po jiné biblické výkladové linii. Práce jako taková není zlem, neboť měla být součástí života člověka v zahradě v Edenu ještě před pádem do hříchu: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil“ (Gn 2,15). Práce byla tedy součástí Božího požehnání. Avšak v důsledku hříchu a pádu člověka došlo k porušení života na zemi. Toto porušení zasáhlo i oblast práce, živobytí a obživy: „Kvůli tobě nechť je země prokleta, po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb …“ (Gn 3,17b–19a). Z tohoto důvodu byla zemědělská práce velmi fyzicky náročná a doposud v mnoha ohledech je, i když máme v moderním zemědělství k dispozici vysoký stupeň mechanizace. Stále je však zemědělství velmi nejistým druhem podnikání a čelí značným rizikům. Rozsévání stojí téměř na začátku celého procesu. Sklizeň je na samotném konci vegetačního cyklu a vždy byla spojena s radostnou oslavou a vyjádřením vděčnosti Bohu za jeho požehnání. Naše úsilí přineslo užitek, máme úrodu, máme obživu. Díky Bohu za to. Tento princip můžeme rozšířit i na jiné oblasti, neboť naprostá většina z nás dnes nepracuje v zemědělství. A v této naději můžeme vyhlížet Boží požehnání rovněž v oblasti duchovní služby, evangelizace a misie.
Miroslav Čížek (Olomouc)
