Nedostává-li se někomu z vás moudrosti, ať ji žádá od Boha, který dává všem štědře a nevyčítá, a bude mu dána. Ať však žádá ve víře a nic nepochybuje. Neboť kdo pochybuje, podobá se mořské vlně, hnané a zmítané větrem. (Jk 1, 5-6; ČSP)
Slovo o moudrosti je vysloveno v souvislosti se zkouškami. Uprostřed utrpení si klademe řadu otázek – např. k čemu zkouška je, proč přišla právě na mě, jak dlouho to bude trvat… A tak jsme zmateni a nevíme, jak si počínat, chybí nám moudrost. Adresáti Jakubova listu chápali moudrost jako nezbytnou schopnost k životu pro Boží slávu. Moudrost nám pomůže porozumět, jak využít trápení přicházející do našeho života k našemu užitku a Boží slávě. V našem textu nacházíme krásný Boží slib od toho, který je vládcem a Pánem vesmíru, je vševědoucí (a tedy plně kompetentní), a dává tuto moudrost štědře.
Ale jak tuto moudrost získat? Žádat Boha s důvěrou, bez pochybností. Něco podobného říká také Pán Ježíš: „Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít.“ (Mk 11, 23) Někdy se podobáme staré ženě, která měla před okny vysokou horu a denně se modlila, aby jí hora nepřekážela ve výhledu a přenesla se o kus dál. Svým návštěvníkům ale jedním dechem říkala – já vím, že se to stejně nestane. Takto uvažující lidé jsou lidé dvojí mysli, rozpolcení, doslova dvojí duše. I my se často modlíme jako otec chlapce nemocného padoucnicí: „Věřím, pomoz mé nedůvěře.“ (Mk 9, 24) Bůh rád vidí naši důvěru v Něj i uprostřed nepřehledné, těžké situace. Kéž bychom byli plni důvěřivé víry v Boží pomoc, v to, že nás Bůh provede zkouškou a dá nám moudrost naše životní situace nepromarnit.
Pavel Smilek (Brno)
