Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil. (Jb 29,2)
My starší rádi vzpomínáme na „staré časy“. Mladí nám to někdy mají za zlé. Až zestárnou, budou také vzpomínat, jak to dříve bylo všechno lepší a hezčí. Job si také přeje, aby byl na tom opět jako za časů předešlých a jako byl za dnů mladosti své. Co ho k tomu vedlo? Nostalgie starého, nemocného a opuštěného člověka? V takové situaci, v jaké byl, by to nebylo nic divného. Vždyť většina lidí dnes jedná dle rady Jobovy ženy na počátku ran, dopadajících na jejich rodinu.
Job svými vzpomínkami chce přátelům ukázat na svou spravedlnost, kterou Bůh patřičně odměnil bohatým požehnáním. Dokladem toho byl blahobyt a bohatství, početná rodina, společenské postavení. - V tom viděli Židé projev Boží přízně! Když se vše obrátí vzhůru nohama, to se to těžko přijímá. Ale znamená to opravdu konec Boží přízně, Božího zájmu o člověka? Je asi velký zásadní rozdíl mezi Jobem a těžce zkoušenými lidmi dnes. O kolika z nich se dá s jistotou říci, že nenesou jen následky hříchů svých či nejbližšího okolí? U kolika jde opravdu o zkoušku víry a věrnosti Bohu a Pánu Ježíši? Job se roztoužil po tom, aby ho Bůh opět zachovával, aby Všemohoucí byl všude s ním. Šlo mu o duchovní obnovu vztahu k Bohu narušeného nemocí a utrpením. Dejme modlitební výraz své touze po obnově duchovního života!
Jiří Legierski (SŽ 1989)
