Chci říci, bratři, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli. (1K 7,29; ČEP)
Vše, co je psáno v sedmé kapitole, je poznamenáno naléhavostí skutečnosti, že „čas je krátký“. Náš celý život je velice krátký a tato doba má být každou chvíli ukončena příchodem Pána Ježíše na tuto zem. Všecko, co činíme, je proto ovlivněno blízkostí Páně. Každé rozhodnutí je třeba činit zodpovědně, na modlitbách a podle jeho svaté vůle. Krátkost času nás vede k zodpovědnému vztahu k ostatním lidem. My jsme dnes - stejně jako byli i věřící v Korintu - v nebezpečí zejména ve dvou směrech: Za prvé nebezpečí „útěku ze světa“. Někteří věřící lidé v Korintu by rádi volili cestu „nebeskou“ tím způsobem, že by chtěli svůj budoucí zaslíbený úděl přenést rychle do onoho světa. Jako by chtěli svůj pozemský úděl se sebe „setřást“, zpřetrhat lidské svazky a vazby, žít už jen „duchovně“, tělo a lidské soužití odsunout stranou. Apoštol Pavel tento postoj rozhodně odmítá: je třeba vzít i trpký úděl a trpělivě jej nést. Povinností a úkolů není možné se lacino zbavit ve jménu křesťanství! Pán Ježíš se modlil za věřící takto: „Neprosímť, abys je vzal ze světa ...“ (J 17,15). Krátký čas je dobou naší věrnosti a osvědčení za všech okolností. Druhý extrém je, když dáme průchod svým choutkám a věnujeme celou péči věcem, které pomíjejí. Je čas oddat se Pánu. Pán je blízko!
Jan Pospíšil (SŽ 1986)
