Proto že poznavše Boha, nectili jako Boha, ani jemu děkovali, ale marní učiněni jsou v myšleních svých, a zatmíno jest nemoudré srdce jejich. (Ř 1,21)
Bez světla Božího slova bychom marně hledali vysvětlení tragické skutečnosti existence zla. Dnešní oddíl vrhá světlo na převrácenost lidského počínání, které se stalo samozřejmostí - žel nejen v období rozkladu morálky za vlády Claudiovců. Do té doby spadá vznik epištoly. Vidíme, že to křesťané neměli snadné. Následovníci Krista si připadali jistě velice nemoderní mezi nevázanou římskou společností. Tím více vyniká výsada „povolaných v Kristu“, kteří se mohli odvrátit od cesty hřícha a dát se vést novým zákonem v Duchu Kristově. Obdrželi moc k tomu, aby se již více nemuseli orientovat podle většiny. Pavel připomíná velmi názorně nebetyčný rozdíl dvou světů. Jak úžasně vyniká krása života s Bohem na temném pozadí reality, popisované ve v. 21-32. Člověk se dopustil osudné záměny hodnot. Slávu a čest náležející toliko Bohu přisoudili věcem „stvořeným“, tj. hmotným. Bláznovství dali přednost před moudrostí, směnili pravdu za lež - a tak odkázáni sami na své síly dostali se zcela pod moc zla. A výsledek? Je tu názorný obraz deformace všech osobních společenských vztahů, nemorálnost až protismyslnost, úchylnost až pomatenost, počínání, které nelze nazvat jinak než nelidským. Písmo chce člověka vyburcovat z lhostejnosti ke zlu. Proto zvěstuje evangelium, Boží moc a pomoc k záchraně, očistě svědomí, k přeměně v nového člověka podle Krista.
Ervín Kubalík (SŽ 1985)
