Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají, totiž ta jeho věčná moc a Božství, tak aby oni byli bez výmluvy. (Ř 1,20)
Máme před sebou jednu z biblických odpovědí na kriticky kladenou otázku: „Proč Bůh dopouští zlo?“ - a nekritický úsudek: „Bůh neexistuje“. Člověk zavrhuje Boží pravdu a spoléhá na své nedokonalé chápání. Slýcháme silácká slova: „Kdyby byl Bůh…, jestli bude soud, já mu to povím….“ atd. Ale takto může uvažovat jen rozum postavený na hlavu. Svědkem je přece stvoření, tedy příroda, vesmír, které nás obklopují. Jim přisuzuje člověk Božské vlastnosti: nepomíjivost, všemohoucnost, tvůrčí schopnosti, nekonečnost atd. Písmo ukazuje na zásadní omyl: vždyť je všechno jinak! To, čím si člověk zdůvodňuje svou víru v neexistenci Boha - Stvořitele, Soudce i Spasitele - bude korunním svědectvím proti každému, kdo nechce přijmout světlo a pravdu od Boha. Umíme číst v knize přírody? Také ona svědčí o geniální moudrosti a moci Stvořitele. Dnes, kdy jsou zjišťovány nikdy netušené souvislosti vesmírných skutečností, kdy pojmy „nekonečno“, „čas“, „prostor“, „život“ a další zůstávají rozumu nedostupným tajemstvím, smíme víc než kdykoli v minulosti chápat moudrost biblických svědectví, zašifrovaných do biblických obrazů a zjevení o neobsažitelném díle Boha-Stvořitele. Lidské zkoumání se nemůže dobrat konce a mělo by vést k pokoře a vyznání: „Divnější jest umění tvé nad můj rozum, vysoké jest, nemohu k němu“ (Ž 139,6).
Ervín Kubalík (SŽ 1985)
