To je má chlouba, kterou mám v Kristu Ježíši před Bohem. (Ř 15,17; ČEP)
Apoštol Pavel, když se ohlédne, vidí výsledky svého misijního úsilí, své práce a říká: „Celý okruh od Jeruzaléma až po Ilyrii jsem naplnil Kristovým evangeliem. Zakládám si na tom, že kážu evangelium tam, kde o Kristu ještě neslyšeli." To je druhá stránka křesťanské existence. První bylo připomínání těm, kteří vědí a znají; to druhé je kázání těm, kdo ještě neslyšeli. V tom musí být v církvi rovnováha - jedno svým způsobem podmiňuje druhé. I Pavlova činnost je zaměřena oběma směry - píše listy již existujícím sborům a současně pracuje na plánu další misijní činnosti. Je si však neustále vědom, a při každé příležitosti připomíná, že to není jeho úsilí, není to jeho zvěst, nemá, čím by se chlubil. Ví o tom, že je pouhým nástrojem, že to vše skrze něj koná sám Kristus. Vždyť to evangelium je Kristovo, zvěstování se děje slovem i skutkem v moci Ducha a chlouba, radost z vykonaného díla není jiná před Bohem, než v Kristu Ježíši. To není přehnaná a neupřímná skromnost, která by spoléhala na to, že stejně všichni dobře vědí o vlastním úsilí a píli člověka Pavla. Je to realistické vyznání apoštola, který ví, že člověku samému není dáno chopit se iniciativy a jednat správně z vlastního popudu. Iniciátorem víry je Bůh, Bůh sám uvádí své království. Člověk se ve víře nechá vtáhnout do Božího jednání ve světě a uplatní se nejlépe, když se umenší, aby Kristus mohl růsti.
Bohuslav Procházka (SŽ 1985)
