Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. (1K 12,4-6; ČEP)
Co jsou to dary milosti? Kdo má na ně nárok? Už sám nadpis nám říká, že na ně nemá nárok žádný člověk. Jestliže je přesto Pán Bůh někomu dává, tak ne proto, že by měl na ně nárok. Boží milost si nemůže nikdo nárokovat. Jsme jen hliněnými nádobami a je jen jeho věcí, co sám Pán Bůh do každé nádoby vloží. S těmito dary nemůžeme nakládat jako se svým vlastnictvím, nejsou pro naši slávu, ale pro oslavu Boží.
Rodiče nekupují dětem šaty a boty proto, že si to děti zaslouží, ale proto, že je to pro ně nutné. Kdyby nám Pán Bůh dával jen podle zásluh, a ne podle své neskonalé milosti, byli bychom těmi největšími žebráky, nejubožejšími lidmi na světě. Na tom, co ti Pán Bůh dává, nemáš nejmenší zásluhy. Tato skutečnost nás vede k nesmírné vděčnosti.
Byl jsem těžce nemocen. Pán Bůh mne z této nemoci vyvedl bez následků, Jakou jsem měl na tom zásluhu já? Žádnou. Jsem nějak zvlášť Pánu Bohu sympatický? Nikoliv. Všechno, co mi dal, byla jen jeho milost. Jsem zde odkázán jen na něj, na dary jeho milosti.
To, co nám On dává není jen pro nás, ale naším prostřednictvím to dává i pro druhé, pro budování církve. V tomto vědomí přijímejme všechny dary milosti, jež jsou působeny tímtéž Duchem.
Vlastimil Pospíšil (SŽ 1982)
