Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. (Pl 3,23; ČEP)
Nic v našem životě není samozřejmého, ani každoroční sklizeň obilí a plodů v sadech a zahradách. Samozřejmé není ani to, že ráno ve zdraví vstávám a večer zdravý uléhám. Jako Boží lid si smíme vděčně připomínat s prorokem Jeremiášem, že Hospodinovo milosrdenství nepomíjí, ale obnovuje se každého rána. Tento důvod vděčné chvály nám připomíná „Den díkůvzdání“, který nás vede k hlubokému zamyšlení nad Boží věrností, jež umožňuje naší existenci na této zemi. Vděčná chvála je smyslem života jedinců i církve. Jestliže církev neoslavuje Pána, ztratila své poslání. Nevděčnost je hřích. Ve výčtu negativních vlastností lidí v posledních zlých časech stojí slovo nevděčnost mezi neposlušností a bezbožností (2Tm 3,2). Jestli si myslíme, že nemáme za co děkovat, máme velmi krátkou paměť. Manfred Hausmann napsal: „Vděčnost je žasnoucí láska. A kdo umí milovat a divit se, patří k požehnaným lidem této země.“ K tomu, abychom se uměli divit a žasnout, je potřebí mít otevřené oči. Heleny Kellerové, která dosáhla akademického titulu, i když byla hluchá a slepá od dvou let, se zeptal jeden mladík: „Není to nejstrašnější věc na světě být slepá?“ Helena s úsměvem odpověděla: „To není zdaleka tak zlé, jako mít zdravé oči, a nevidět nic.“
Tam, kde člověk chválí Boha, děkuje, zpívá, vytváří se radostná atmosféra. Pravá vděčnost předpokládá nejen chválu, vyjadřovanou ústy, ale projevuje se celým životním postojem.
Eva Titěrová (SŽ 2000)
