Povznes se až nad nebesa, Bože, a nad celou zemí ať je tvoje sláva! (Ž 57,12; ČEP)
Z historie izraelského lidu víme, že oslavoval Hospodina a zpíval k Jeho cti hlavně po dosažení vítězství. Připomeňme si přechod přes Rudé moře, kdy mocí Boží zachránění Izraelité zpívají spolu s Mojžíšem píseň o Hospodinově vítězství. Nebo mysleme na prorokyni Deboru, když oslavuje mocného Hospodina, vysvoboditele Izraele z moci Kenaanců. I naše zkušenosti svědčí o tom, že chválíme Pána hlavně po vítězství, když je zkouška ukončena. Má-li však člověk srdce naladěné k chvále, naučí se chválit Boha i v bolestech a zkouškách. Tuto skutečnost nám potvrzuje Žalm 57, který je označen jako „zlatý žalm Davidův“. David je pronásledován Saulem, utíká před ním do jeskyně, prosí Hospodina o smilování, ale zároveň vyznává, že jeho srdce je připraveno ke zpěvu, k oslavování Pána Boha. David se totiž naučil vidět ve všem Boží lásku a milosrdenství, ať šlo o jakoukoli situaci.
Když čteme postupně žalmy, setkáváme se s tím, že čím blíže k závěru, tím více umlkají prosby a nářky, chvála je hlasitější, jásají pozouny a harfy, a nakonec vše vrcholí v mohutném chvalozpěvu: „Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina.“ (Ž 150,6)
Když byl významný představitel diakonie pastor Bodelschwing ve stáří tázán, co si přeje pro svůj další život, odpověděl: „Každý den o jeden nářek méně a jeden chvalozpěv více.“ To je nádherný program pro život, ať jsme staří, nebo mladí.
Eva Titěrová (SŽ 2000)
