Vojáci pak, když Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi jeden díl. Vzali i košili. Byla to košile nesešívaná, odshora vcelku utkaná. Řekli si: „Netrhejme ji, ale losujme o ni, čí bude.“ To aby se naplnilo Písmo, které praví: „Rozdělili si mé šaty a o můj oděv metali los.“ To tedy vojáci učinili. (J 19,23-24 ČSP)
V nejtemnější hodinu lidských dějin, kdy Bůh sám trpí v rukou svého stvoření, znovu a znovu vidíme hrát orchestr Boží svrchovanosti ve stále hlasitějším a mocnějším provedení. Vše se děje pod Boží taktovkou a kontrolou. V pravý čas a pravou chvíli se děje všechno, co Pán Ježíš řekl a předpověděl, navzdory tomu, že jeho ruce jsou přibité ke kusu dřeva.
On, který nás obléká svou spravedlností, byl obnažen a zbaven i toho posledního, co na zemi měl. Tam, kde David vidí Mesiáše v proroctví, apoštol Jan přihlíží osobně. Jasně dosvědčuje, že se vše děje podle Písem, abychom i my mohli uvěřit. Oba se vírou uchopí stejné záchrany, která již za chvíli uslyší své „dokonáno jest“.
A proč takové ponížení? Proč tolik zla a bolesti? Pro tebe, milý čtenáři. Pro mne. Pro každého, kdo se mu vírou v náruč složí. Jeho ruce už nejsou přibité ke kříži, jeho náruč je připravena přivinout k sobě dalšího hříšníka, který bude v pokání prosit o odpuštění. Takový je náš Bůh. Pro milost, která byla draze zaplacena, vedl celý orchestr událostí, aby se vše stalo k jeho oslavě skrze naší záchranu.
Nejsou starosti toho dne, který máš před sebou, jen mlhou ve srovnání s tím, co Bůh řídil v tento zmíněný den?
Jordan Haller (Praha 3, Odbor mládeže)
