Tu vstal ve veleradě farizeus jménem Gamaliel, učitel zákona, kterého si vážil všechen lid. (SK 5,34; ČEP)
K zachování apoštolů, svých poslů, nastrojil Pán nebe a země člověka, který nebyl křesťanem, ale povahou a vzděláním byl ušlechtilým člověkem. Jmenoval se Gamaliel. Patřil k farizeům, to znamená, že byl odpůrcem skupiny saduceů. Vzděláním a osobností patřil k nejušlechtilejším a nejvzdělanějším farizeům své doby. Co on řekl, to se bralo vždycky vážně. Nyní po zkušenostech s podobnými případy z minulosti radí dát ruce pryč od celé záležitosti. Čas to ukáže. Tentokrát si dali židovští soudci říci. Ztratili odvahu učedníky přísně potrestat, jak zamýšleli, zavraždit je. I když jsou závěrečná slova Gamalielovy řeči naplněná tolerancí a vyzrálou moudrostí a mohli bychom v nich spatřovat i jisté vnitřní sympatie ke křesťanství, zůstal Gamaliel na půdě starozákonní. Nedal se cestou svého žáka Saula. Nepřestal vidět Ježíše jako mrtvého, náležejícího minulosti. Ježíš podlehl, byl ukřižován, není Mesiáš! Kříž zůstal v Gamalielových očích pohoršením. Neproměnil se mu nikdy ve vstupní bránu slávy. Z rabínské tradice i z faktu, že pronásledující Saul vyšel od noh Gamalielových lze soudit na učitele bojovného, krajně zdůrazňujícího poslušnost zákona, nesmlouvavého, tvrdého. Dobrá rada ve prospěch apoštolů jemu samému neprospěla. Chyběl jí Duch laskavého Otce, který dává radu a sleduje nás dále svým laskavým pohledem (Ž 32,8).
Karel Ira (SŽ 1985)
