Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého. A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti. (Žd 4,10-11)
Potřeba odpočinku je jednou ze základních lidských potřeb. Takto jsme byli Bohem stvořeni. Stvoření světa je ve zkratce popsáno takto: „V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul.“ (Ex 20,11a)
Je jasné, že Bůh, na rozdíl od nás, nepotřebuje odpočívat. Udělal to a nechal nám o tom zprávu, aby nám dal příklad. Příklad, kterým se máme v životě řídit. Po každé práci nebo studiu si najděme čas k odpočinku. To je dobré pro naše tělo i mysl. Pravidelné střídání práce a odpočinku nás udržuje v dobré kondici ve službě Bohu i lidem.
Jak ovšem tělo stárne a síly postupně ubývají, potřeba odpočinku se zvětšuje. Nakonec zjišťujeme, že zde na zemi si vlastně nikdy nedokážeme plně odpočinout. Proto čteme o Božím odpočinutí jako o místě, kde si každý dokonale odpočine od svého díla. Je to místo, kam je nutné dojít. Je to cíl naší životní cesty. Cíl, kvůli kterému stojí za to vynaložit úsilí – zápasit o naší víru. Prohlubovat naši důvěru v Boží dobrotu a věrnost. Spoléhat se každý den na jeho Slovo.
Zároveň si dávejme pozor na pády v podobě naší neposlušnosti. Na poušti zahynuli lidé tvrdého srdce, kteří se vzepřeli Bohu a jeho nařízením. Nevěřili, že Boží příkazy a nařízení mají člověka chránit. On jediný ví, co je pro nás dobré. Radujme se, že skrze Pána Ježíše chce dovést do svého odpočinku každého z nás.
Tomáš Orlík (Ostrava)
