Ale Kristus přišed, nejvyšší kněz budoucího dobrého, skrze větší a dokonalejší stánek, ne rukou udělaný, to jest ne tohoto stavení. (Žd 9,11)
Příští tři dny máme číst oddíly z deváté kapitoly k Židům, které srovnávají některé starozákonní oběti s obětí Ježíše Krista. Začátek kapitoly popisuje krásu Stánku úmluvy a nesmírný užitek obětí v něm konaných - zvláště v den „Velikého smíření“. Jednou za rok vcházel nejvyšší kněz do svatyně svatých, aby krví oběti očistil sám sebe, stánek a potom i všechen lid a získal tak pro všechny možnost přístupu k Bohu. Pisatel však říká, že to vše bylo jen „podobenstvím pro nynější čas, neboť dary a oběti, které se tam přinášely, nemohly dokonale očistit svědomí toho, kdo je obětuje; jde jen o pokrmy, nápoje, a různá omývání, tedy o vnější předpisy, platné jen do nového uspořádání.“ Když přišel Kristus, velekněz, vše bylo rázem jiné! On už nemusel obětovat sám za sebe, protože byl čistý, bezhříšný Boží Syn s nebe; neobětoval krev kozlů a telat, obětoval sám sebe. Skrze jeho oběť nezískal člověk jenom vnější očištění od ceremoniálních nečistot, nýbrž očištěné svědomí od hříchu a dokonalý přístup k Bohu. Jestliže ty první oběti byly požehnané a působily člověku dobro, „čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu!“ Jak dokonalejší a plnější jest jeho oběť! Proč? Protože to byla dobrovolná a vědomá oběť neposkvrněného Beránka Božího, a jejím nejposlednějším důvodem nebylo nařízení Zákona, ale nezměrná Boží láska.
Stanislav Švec (SŽ 1982)
