Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe. (Jk 1,22)
Četli jsme o dokonalém zákonu svobody. Ten je dán pouze v Pánu Ježíši Kristu. Dokonale svoboden je člověk, je-li bez břemene hříchů, je-li přijat Bohem na milost, je-li narozen z Ducha svatého. Není to jenom nějaké zdání svobody nebo skryté přání, vydávané za skutečnost, ale dokonalé osvobození. Je to vnitřní stav pokoje, radosti a jistoty. Dosahuje jej ten, kdo je více než jenom posluchačem Božího slova. Je nutné, aby se slova měnila v činy, a to v činy víry. Žel, je skutečně malý počet těch, kteří mají skutečnou touhu po takovém životě. Proto bývá život mnohých křesťanů tak duchovně chudobný. V mnohém zůstávají stále na povrchu. Vykročí, zastaví se nebo se vrací zpět. Nesestupují k hlubinám bezpečnosti ani nevykročí k vrcholkům víry. Nepronikají k jádru. Povrchní život! Jaká škoda! Především pro toho, kdo neměl odvahu víry cele se nechat zakotvit v Pánu. Dále nám apoštol Jakub připomíná, jak je potřebné nedělat chyby v tom, co hovoříme. Zde nejde o vadu řeči, ale o ovládnutí myšlení a jazyka. Promluvit pravé slovo v pravý čas má jistě velikou cenu. Ale vážit slova, doslova zvažovat a potom promluvit – nebo i mlčet, také v pravý čas - to vede k dokonalosti v duchovním životě. Kdo z nás by rád nevzal zpět něco z toho, co dříve řekl? Nemusela to být záplava slov, někdy stačí jenom málo k ublížení. Udržet malý jazyk na uzdě vede k vyrovnání celého člověka.
Jiří Šperl (SŽ 1984)
