Izraelci přinášeli množství prvotin obilí, moštu, čerstvého oleje, medu i všeho, co se urodilo na poli. Též desátky ze všeho přinášeli v hojnosti. Také Izraelci a Judejci, kteří bydleli v městech judských, odváděli desátky ze skotu a bravu i desátky ze svatých darů, zasvěcených Hospodinu, jejich Bohu. Přinášeli a dávali je na hromady. (2Pa 31,5-6)
Jedním z projevů, které provázejí skutečné duchovní probuzení, je upřímná štědrost. V radostném nadšení se mnozí připojují k Božímu dílu. Člověk se dává k dispozici, dává svůj čas, dává své prostředky. Najednou neřeší, kde se dá co zařídit levněji, nesrovnává, kdo dal víc a kdo méně, nespekuluje, jestli je vůbec potřeba mít či nemít placené kněze či kazatele. Neobrací každou korunu s otázkou, zda tento měsíc vyjde nebo ne.
Vidí Boha jednat, vidí jeho moc. Věci se dávají do pohybu, srdce hoří pro Boží království, přidávají se další lidé. A v atmosféře Boží velkorysosti se všechny naše starosti stávají malichernými. Věci jdou jakoby lehce a člověk navzdory své opatrnosti, navzdory obavám tak nějak tuší, že Bůh se postará i o nás samotné se stejnou láskou a mocí. Ze svého majetku přispěje král, přidají se další, nadšení je nakažlivé a na Boží hromady a sbírky se přinášejí ze všech stran desátky v hojnosti.
Nejde tu o kupování si Boží přízně, kdy se člověk s notnou dávkou sebezapření něčeho pro Pána Boha vzdá a vyhlíží Boží odměny. Ne, tady jde o čistou radost z Božího navštívení a upřímnou vděčnost za štědré Boží požehnání, jehož smí být člověk nezaslouženě malou součástí.
Daniel Kuc (Mozaika Plzeň)
