Ale tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství. (1K 2,14)
V kap. 13. jsme četli, že při převážení truhly Hospodinovy došlo k neštěstí, protože se dopustili veliké chyby. Nebyly brány dost vážně Boží zřízené pořádky, které platily při přenášení truhly. I vnější vyjádření zbožnosti musí být slušné a podle řádu (1K 14,40). Když David připravil místo pro truhlu Boží v Jeruzalémě, svolal všechen lid a prohlásil, že truhlu Boží mohou přenést toliko Levítové, které Bůh k tomu vyvolil. Dbal na to, aby se ke své službě posvětili a aby všechno bylo vykonáno důstojně, jak náleželo podle řádu Božího. „Takž všecken lid Izraelský provázeli truhlu smlouvy Hospodinovy s plésáním a zvukem trouby. Když pak truhla smlouvy Hospodinovy vcházela do města Davidova, Mikol dcera Saulova vyhlédla z okna a viduci krále Davida poskakujícího a plésajícího, pohrdla jím v srdci svém.“ (28-29) Vypravování o Mikol možno nadepsat slovy (1K 2,14) uvedenými v
záhlaví. Nechápala radost lidu nad tím, že se podařilo přenést symbol Boží přítomnosti do Jeruzaléma. Nechápala projevy radosti krále Davida, který odložil svou královskou důstojnost, neboť „veseliti a radovati se náleželo“ (Lk 15,32). Nic jí neznamenalo požehnání Hospodinovo. Chyběla jí duchovní radost. Je naše křesťanství radostné? Nechybí nám plamen Ducha Božího?
Rudolf Petr (SŽ 1968)
