Když se těch sedm dní chýlilo ke konci, uviděli ho v chrámě židé z provincie Asie. Pobouřili celý dav, zmocnili se Pavla a křičeli: „Izraelci, pojďte sem! To je ten člověk, který všude všechny učí proti vyvolenému lidu, proti Zákonu a proti chrámu. A teď ještě přivedl do chrámu pohany a znesvětil toto svaté místo.“ (Sk 21, 27-28)
Vše, co Bůh stvořil, je dobré. O tom svědčí kniha Genesis. Vše, co máme, jsme dostali, je to tedy dar. Vlastností padlého světa je deformace původního stvoření. Vše dobré, co Bůh stvořil a dal, je v přirozenosti našeho světa pokřivené, nemocné. Tak i horlivost byla stvořena dobrá. Ve své čisté formě je to silná touha, která nutí člověka aktivně konat a vyhovět svému Pánu, působit mu radost bez ohledu na okolnosti nebo dopad na sebe sama. Po infekci hříchem, který způsobil kromě jiného ztrátu lásky a moudrosti v rozlišování, může mít horlivost ničivý dopad na své okolí. Je to stejné jako s ohněm, elektřinou nebo jadernou energií. Jak něco takového může vypadat, vidíme na příkladu Saula před jeho obrácením. Není však třeba chodit tak daleko do minulosti. Položme si, jak se říká, ruku na srdce a prozkoumejme vlastní postoje k našim bratrům, kteří mají třeba jiné důrazy ve víře a trochu jiné poznání než my. Jaké emoce v nás hoří, když horlivě hájíme tu jedinou správnou nauku, které jsme právě my zastánci? Je třeba mít stále na paměti, že „naše poznání je jen částečné“ a že existuje určitá hierarchie pravd. Stojíme pevně na spáse z milosti prostřednictvím Božího milovaného syna Ježíše. Následují pravdy různé nižší důležitosti. Je zajímavé, jak jejich prostřednictvím dokážeme nenávidět svého bratra. Co je tedy klíčem? Ona ztracená láska a moudrost v rozlišování. Jakákoliv horlivost postrádající tyto aspekty napáchá hrubé škody.
Pavel Salajka (Zlín)
