Potom Gedeón prosil Boha: „Chceš mou rukou vysvobodit Izraele, jak jsi prohlásil? Hle, rozprostírám na humně ovčí rouno. Bude-li rosa jenom na rouně a všude po zemi bude sucho, poznám, že mou rukou vysvobodíš Izraele, jak jsi řekl.“ Tak se také stalo. Nazítří za časného jitra rouno vyždímal a vytlačil z něho plný koflík rosy. (Sd 6,36-38)
Bůh Gedeóna povolal, aby vysvobodil Izrael od útlaku Midjánců. K tomuto povolání ho také zmocnil svým Duchem. Když se Midjánci a jejich spojenci opět shromáždili, Gedeón zatroubil na polnici a svolal k sobě bojovníky. Bůh mu dal odvahu, rozhodnost. Nebylo to z jeho vlastní síly. Je zajímavé, že potom ještě žádá na Bohu znamení. Potřebuje nové ujištění o tom, že Bůh dá vysvobození skutečně skrze něj. Měl čelit velikému množství nepřátel (viz Sd 7,12) a tak se dostavily pochybnosti.
Myslím, že to známe také. Prožijeme Boží povolání, zmocnění k nějakému rozhodnutí, úkolu (změna zaměstnání, jít někomu něco říct, jít do služby ve sboru – i na plný úvazek…), ale pak se dostaví pochybnosti. Vidíme překážky a těžkosti. Úžasné je, že Bůh se ke Gedeónovi sklání a dává mu (dokonce dvakrát) znamení, ujištění. Díky Bohu za to, jak nesmírně milosrdný je. Ujímá se naší slabé víry, dává nám své ubezpečení.
Možná si i my někdy dáváme určitá „rouna“, abychom získali od Boha ujištění, že máme udělat to, co po nás chce. Je to možné. Problém je, co máme zvolit za „znamení“ a také to, že samo o sobě nám to jistotu nedá. Vždy se musíme s vírou spolehnout na Boha.
Můžeme Bohu povědět o svých pochybnostech, poprosit za to, abychom mu důvěřovali. A také za to, abychom měli sílu a odvahu udělat to, co k čemu nás vede.
David Sláma (Cheb 1)
