Radil se David s Bohem. (1Pa 14,10)
Povzbuzením pro Davida bylo přátelství krále Chirama, který, ač pohan, rozpoznal, že za Davidem stojí někdo vyšší, než jsou pohanská božstva. David byl tak ujištěn, že je Bůh s ním, že ho neopustil. Avšak byli tu také nepřátelé Filistinští, kteří měli zlé úmysly. David se dotazuje Boha, co má činit. Nepodniká nic, pokud si není jist, že Bůh je s ním. „I učinil David tak, jakž mu byl přikázal Bůh, a proto také porazil nepřítele!“
Kdyby se takto vyptával na vůli Boží nejen ve velkých záležitostech svého národa, ale i v soukromém živote rodinném, ušetřil by si mnoho pozdějších těžkostí. On však otázku žen pokládal za příliš malou záležitost, než aby se ptal na vůli Boží. Neděláme to tak často i my?
Bůh má právo na celý náš život — soukromý i veřejný. Ve všem má mít první místo. Prve, než se pro něco rozhodneme, než něco učiníme, musí nám být jasné Boží stanovisko. To první upozornění z dnešního oddílu je: radit se s Bohem o všech záležitostech našeho každodenního života. Avšak nestačí jen se ptát na cestu Boží. Knížata judská žádala na Jeremiášovi, aby se za ně modlil k Hospodinu: „Ať nám oznámí Hospodin Bůh tvůj cestu, po níž bychom jíti, a co činiti měli.“ (Jr 2-3). A když jim prorok tlumočil Boží vůli, tak neuposlechli! To druhé potřebné je: činit tak, jak nám Bůh přikazuje.
Rudolf Petr (SŽ 1968)
