Radovati a veseliti se budu v tobě, žalmy zpívati budu jménu tvému, ó Nejvyšší,
proto že nepřátelé moji jsou nazpět obráceni, že klesli, a zahynuli od tváři tvé. (Ž 9,2-3)
Není možno blíže určit situaci v životě Davidově ani v dějinách jeho národa, ke které se tento žalm vztahuje; nevíme přesně, o jaké nepřátele jde. Víme však, že ten, který viděl jejich porážku si jasně uvědomoval, že vítězem nad nimi není člověk, nýbrž Hospodin. Lidé rádi hovoří o vítězstvích, kterých dosáhli, ať už jde o sportovní utkání nebo o vážné zásadní spory. Ale člověk Boží nepodléhá slavomamu, neholedbá se svými úspěchy, nýbrž vděčně vypráví o „divných skutcích Božích“ (v. 1). Dobře chápe, že se Pán proto postavil na jeho stranu, aby se on stal svědkem o jeho spravedlnosti a milosti; aby se i jiní dovídali o zastánci chudých a soužených (v. 10-11, 14b-15). V závěrečných verších žalmu jako by zazníval tón pomstychtivosti; ve skutečnosti je to však modlitba za ty, kdo „nevědí, co činí“: lidé mají být přivedeni k poznání, že ve své časnosti a ve svém porušení podléhají Božímu soudu. Životní zkušenost ukazuje, že pýcha a vzpoura proti Bohu vede do jisté záhuby všecky; žalmista proto prosí, aby viděli v pravém světle sebe sami a hledali pokoj s Bohem. Prosíme i my takto za lidi, kteří se z různých příčin staví proti nám? Nebo je chceme přemáhat svou výmluvností, obratností, vlastními silami? „Nedej se přemoci zlému, ale přemáhej v dobrém zlé!“
Milada Pohlová (SŽ 1968)
