Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého, zdálky pozná domýšlivce. I když jsem v soužení, ty mi zachováš život, vztáhneš ruku proti hněvu mých nepřátel a tvá pravice mě spasí. Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou! (Ž 138,6-8)
Biblický text našeho dnešního zamyšlení odráží Davidovo vnitřní přesvědčení, že Hospodin shlíží k poníženému člověku. Povýšený domýšlivec však s Boží přízní nemůže vůbec počítat, a zůstane tak odkázán jen na své omezené lidské zdroje.
Toto duchovní poznání udržovalo krále Davida v těch správných mezích, aby pro svou královskou moc a slávu nesešel na scestí pýchy, a neodpadl tak od živého Boha. Tím se lišil od všech ostatních panovníků okolních pohanských říší. Vždyť egyptský faraón se považoval za samotné vtělené božstvo. A mezopotámští králové se zase považovali za reprezentanty jejich božstev, takže rozhodnutí krále se rovnala rozhodnutí bohů.
Takto tomu v Izraeli nemělo být. Izraelský král měl vždy zůstávat služebníkem Hospodinovým, i když mu pochopitelně byla od Boha svěřena mimořádná autorita. Všem těmto zákonitostem král David velmi dobře rozuměl, a nejen proto byl mužem a panovníkem podle Božího srdce.
Člověk pokorného smýšlení může počítat s Boží přízní a intervencí v jeho prospěch, ať už prochází jakýmkoliv soužením či útlakem od nepřátel. Hospodin svého služebníka neopustí, zachrání ho před nebezpečím od nepřátel a zachová při životě. To, co už Hospodinův ctitel nemůže zvládnout sám, dokoná Bůh za něho. Máme přece mocného Zastánce a nejsme odkázaní jen sami na sebe.
Miroslav Čížek (Olomouc)
