Žádost ponížených vyslýcháš, Hospodine, utvrzuješ srdce jejich, ucha svého k nim nakloňuješ. (Ž 10,17)
V nejstarších biblických spisech tvořily žalmy 9. a 10. jeden celek; je to zřejmé z jednotnosti obsahu (Hospodin se zastává chudých proti pyšným) i z některých formálních znaků (výraz „Sélah“ - patrně hudební znamení k pauze - nestojí nikde jinde na konci žalmu; ž. 10. nemá nadepsání - určení zpěváku, které mají všecky žalmy mimo 1., 2., a 33.). Na konci ž. 9. bylo vyjádření důvěry ve včasnou Boži pomoc a prosba, aby nepřátelé poznali, že podléhají Božímu soudu. Z dnešního textu se ozývá nejprve stesk na to, že Bůh je daleko od svého lidu, žaloba na krutost a pýchu jeho nepřátel a teprve ze závěru vyznívá opět chvála Hospodina, zastánce utiskovaných a spravedlivého soudce utiskovatelů. Jako by tu stály před námi tři typy lidí: člověk, kterého se hluboce dotýká nespravedlnost a útisk bezbranných, člověk, který se vysmívá Bohu a konečně člověk víry, který jasně vidí rozhodující skutečnost i nevyhnutelný konec všeho: vítězství Boží spravedlnosti. Ku kterému z těchto typů patříš ty? Zkušenost ukazuje, že Hospodin vyslýchá modlitby a zastává se nevinných. Až do určitého času je člověku dána volnost žít a jednat s bližním podle své vůle; ale pak nastane to, co Písmo svaté vyjadřuje slovy nedohledného významu: „…a potom přijde soud.“
Milada Pohlová (SŽ 1968)
