Poutní píseň, Davidova. Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha. Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky. (Ž 133,1-3)
Žalm 133 jako předposlední poutní píseň byl velmi pravděpodobně zpíván v blízkosti Jeruzaléma, kde byl Sijón pro poutníky již na dohled. Poutníci ušli dlouhou cestu, která mohla pro některé z nich trvat i několik dnů. Jeruzalém jako cíl pouti se přiblížil. Náročná cesta, spojená s nebezpečím, rizikem a možnou nepřízní počasí se zdárně završuje. Poutníci putovali ve větších skupinách a jejich mezilidské vztahy byly prozkoušeny. Jistě byli unaveni, jistě mezi nimi padlo mnoho slov, a všechna nemusela být přívětivá a přátelská. Vztahy v poutnické komunitě mohly být narušeny.
Náš žalm klade důraz na bratrskou svornost, která je dobrá a příjemná před Boží tváří i v lidském společenství. Bratrská svornost je přirovnána k výbornému oleji, kterým byl pomazán velekněz, když byl uveden do své jedinečné služebnosti. Bratrská svornost je také přirovnána k rose, která ze vzdálené hory Chermón (2814 metrů nad mořem) zavlažovala nižší sijónské hory, a to v obdobích palčivého horka a vyprahlého sucha zajišťovalo alespoň minimální potřebnou vláhu a tolik potřebné občerstvení.
Bratrská svornost je nutný předpoklad Božího požehnání. Hospodin bratrskou svornost vyžaduje. Jeho vůle se nezměnila ani v novozákonní době. Duch svatý vede znovuzrozené křesťany k duchovní jednotě a bratrské svornosti. Je odpovědností nás všech, aby se naše sbory vyznačovaly touto svorností, ke které Duch svatý vede všechny věřící. Nech se vést Duchem svatým, žij v odpuštění, odpouštěj druhým věřícím, snášej a miluj své bratry a sestry v Kristu.
Miroslav Čížek (Olomouc)
