Když spatřuji nebesa tvá, dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kteréž jsi tak upevnil, říkám: Co jest člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ? (Ž 8,3-4)
Tento žalm poskytuje nepřeberné bohatství myšlenek jak vykladači Písma, tak i každému, kdo se chce v tichém soustředění zamyslit nad jeho obsahem. „Hospodine, Pane náš“ – toto oslovení je přímo předjímkou toho, které svým učedníkům předložil Pán Ježíš: Otče náš. Slůvko n á š vede člověka k tomu, aby si uvědomil, že patří k velké Boží rodině. Pohled na krásu přírody a její dokonalé uspořádání v něm vzbuzuje pokorný obdiv k jejímu Stvořiteli. Je si vědom zvláštního, výsadního postavení, které zaujímá mezi ostatními tvory; je mu však jasné, že to je obdarování nezaslouženou milostí. V naší době se stále klade důraz na schopnosti člověka, na výsledky jeho myšlení a práce. Ano, lidský duch a celá bytost člověkova má svou velikost, má svou čest i slávu v tom, čeho svým úsilím dosáhl: ale to všecko je jen darem toho, který ho stvořil k svému obrazu. Tuto skutečnost vidí ovšem jen pozorovatel čistého srdce, jak o něm mluví Pán Ježíš v kázání na hoře (Mt 5,8). Nemůžeš vidět Boha, jestliže jsi zaslepen pýchou a převráceností! Jeden vynikající vědec řekl: „Ať se dívám dalekohledem do vesmíru či drobnohledem na mikroorganismy, všude vidím Boha Stvořitele!“ Ano „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“
Milada Pohlová (SŽ 1968)
