Můj Bůh je zavrhne; protože ho neposlouchali, stanou se psanci mezi pronárody. (Oz 9,17)
Tento starozákonní text se na první pohled může zdát jako přehnaná Boží reakce vůči jeho vyvolenému národu. Abychom jej pochopili, podívejme se na něj v širším kontextu. Není to zdaleka poprvé, co se Izrael odvrací od Hospodina a jako Ozeášova žena, nevěrnice, smilní s cizími bohy. Právě tato opakovaná neposlušnost je pro Boha nepřijatelná a vede k tvrdé, ale nezbytné odpovědi.
Bůh skrze proroka oznamuje Izraeli, co to bude stát. Izrael přijde o úrodu (v. 2), Bůh nepřijme jejich oběti (v. 4), nebudou plodit ani rodit (v. 11) a stanou se psanci mezi pronárody (v. 17). Celá devátá kapitola Ozeáše pojednává o důsledcích, které izraelský národ postihnou.
Možná nás tento pohled na překvapuje. Slýcháme o Bohu jako o tom, kdo je milující a ochraňující. V kázáních i rozhovorech zdůrazňujeme jeho charakteristiky, jako neskonale milostivý, úžasný lékař, milující Otec. Možná si však často neuvědomujeme, že on je zároveň také žárlivě milující a hrozný, spravedlivý Soudce.
Pokud přistoupíme na to, že Bůh je stále stejný, jak bude reagovat na naši nevěru? Možná se neklaníme dřevěným soškám a možná se ani neopíjíme v hospodách a nežijeme ve smilstvu, ale jak je na tom naše srdce? Není naší neposlušností třeba nedůvěra v Hospodinovo zajištění a jeho plán s naším životem? A co obavy o budoucnost – nehledáme jistoty v pozemských věcech namísto v Bohu? Nebo naopak, když se nám daří, nepřipisujeme své úspěchy sobě namísto Hospodinu? Jaká je tvá modla?
Ať už je to cokoliv, prorocké slovo nás varuje před důsledky naší neposlušnosti. Stejně jako to Bohu nebylo lhostejné v minulosti, není mu to jedno ani nyní. Bůh touží po naší plné oddanosti a poslušnosti; miluje nás, odpouští a je milostivý zároveň. Bohu buď dík, protože nyní již není žádné odsouzení těch, kteří věří v Krista Ježíše!
Tomáš Vachutka (Litoměřice)
