V onen den pojala Davida bázeň před Bohem. Řekl: „Jak bych mohl vnést Boží schránu až k sobě?“ (1Pa 13,12)
Tak si říkám, chudák Uza, za svoji snahu zaplatil životem. Není tady Hospodin tak trochu nespravedlivý? Drzá otázka, nemyslíte? Jak tomu rozumět? Na této události nese svůj podíl i král David a jeho horlivost. David ukazuje svou pokoru a moudrost, nechce vše rozhodovat sám ze své pozice krále, radí se s veliteli nad tisíci, sty, s každým velitelem. Ale nečteme ani zmínku o rozhovoru s Hospodinem.
Pán Bůh dal jasné pokyny, jak se má s truhlou úmluvy zacházet. A tak David v 15. kapitole vyznává jako velkou chybu, že vynechal to nejdůležitější, mluvit o této záležitosti s Bohem. Toto jeho pochybení, přílišná iniciativa, ovšem stála život jednoho z jeho služebníků.
Jaké ponaučení si z toho můžeme vzít pro sebe v době novozákonní, době milosti? Navenek také můžeme vypadat jako pokorní a věrní služebníci, avšak některé věci bychom chtěli urychlit a posunout dopředu. Může se nám zdát, že některá naše přání a prosby nejsou vyslyšeny. Trpíme nespravedlností, nepochopením. Říkáme: Už dost. Jak dlouho ještě? Hrozí nám, že přílišnou iniciativou můžeme kazit Boží plány s životem vlastním i sborovým.
Když Pán Bůh vyzývá k trpělivosti, nezbývá než trpělivě čekat. A když vyzve jednat, potom máme poslechnout. Ještě, že Bůh má trpělivost s námi, když někdy nechápeme, co máme dělat.
Vojtěch Horáček (Blansko, Odbor pro manželství a rodinu)
