I přiletěl ke mně jeden ze serafínů, maje v ruce své uhel řeřavý, kleštěmi vzatý z oltáře a dotekl se úst mých, a řekl: Aj hle, dotekl se uhel tento úst tvých; nebo odešla nepravost tvá a hřích tvůj shlazen jest. (Iz 6,6-7)
Izaiáše táhne touha do domu Božího. Tak to prožívá jako Žalmista: „Žízní duše má Boha, Boha živého, a říká: Skoro-liž přijdu a ukáži se před obličejem Božím?“ Snad stál před těžkým rozhodováním, a proto potřeboval poradit se s Bohem; nebo to byla vina, která ho tížila? To nám Slovo Boží zrovna neříká, ale když vejde Izaiáš do chrámu a uzří Boží slávu, uzří Pána na trůnu, obklopeného nebeským rytířstvem, volajícím: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plna jest všecká země slávy Jeho“, tu se Izaiáš děsí: „Běda mně, jižť zahynu, nebo jsem člověk rty poškvrněné maje...“ Tak se v přítomnosti Boží zachvěje každý člověk; ale právě takhle daleko chce Pán Bůh každého člověka přivést a pak dojde k takovému svatému dotyku, jako při Izaiášovi. „Aj hle, dotekl se uhel tento úst tvých; nebo odešla nepravost tvá a hřích tvůj shlazen jest.“
To je radost! Buď Pán Bůh za to pochválen. Pěj radostné „Haleluja“, kdos toho dosáhl.
Vilém Pelikán (SŽ 1949)
