Pojďtež nu, a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou. (Iz 1,18)
Izaiáš volá ku pokání. Bylo to tvrdé slovo, se kterým Pán Bůh posílá proroka k svému lidu, ale pravdivé. Slovo Boží žádnému hříšníku komplimentů nedělá. I takový královský hříšník si musí nechat líbit slovo: „Tys ten muž; tys hoden smrti!“ Ale je to zdravé. Žene to člověka na kolena, nutí to sepnout dlaně a zaprosit: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Tohoto chce Pán Bůh docílit při svém lidu, proto ho přirovnává dokonce k Sodomě a Gomoře. Ale i za těmi nejtěžšími obviněními, i za těmi nejtvrdšími Božími soudy skrývá se nezměrná Boží láska. Přicházet do domu Božího, přinášet oběti, pálit na oltáři tuk, vztahovat k nebi ruce, opakovat mnohokrát modlitby, to nic není, před tím uzavírám své oči. Ale umyjte se, očisťte se, začněte nový, čistý život. Nevíte, jak do toho? „Poďtež nu a poukažme sobě“. Otevřte mi své srdce; ukažte, vyznejte mně svůj hřích a já vám ukáži svou lásku, u káži vám Muže bolesti, Jeho zbodené ruce, nohy a bok. „A budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí, budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“
Vilém Pelikán (SŽ 1949)
