Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. (Dt 5, 6-7)
V době, když Hospodin skrze Mojžíše dal izraelskému lidu toto první Boží přikázání, celé lidstvo žilo v temnotě a neznalosti; lidé uctívali různé bohy, duchy, nebeská tělesa, posvátná zvířata, posvátné stromy a předměty. Byl to výplod jejich představ a fantazie. Pravdu o takových bozích vyjádřil apoštol Pavel takto: „Víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh.“ (2K 8,4) Přesto Izraelité v době Starého zákona velmi často podléhali vlivu okolních pohanských národů a uctívali jejich bohy.
Hospodin se představuje izraelskému lidu jako tvůj Bůh. To není jen výzva k monoteistickému náboženství, to je výzva k osobnímu vztahu a jedinou správnou reakcí je naše prohlášení: „Jsi můj Bůh.“ Nestačí jenom uznávat Boží existenci, nestačí ani jenom uznávat Hospodina jako jediného Boha; On chce být naším Bohem. Pro Izrael klíčovou událostí k navázání osobního vztahu bylo vyvedení z Egypta a mnohé zázraky v době putování do zaslíbené země, v kterých lid mohl poznávat jedinečnost Hospodina.
Pro nás je cestou k osobnímu vztahu s Bohem Ježíš Kristus. On prohlásil o sobě: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Uvěřením v Ježíše Krista vstupujeme ještě do hlubšího vztahu s Bohem, Bůh nás přijímá za své děti. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12)
Hřích porušení tohoto Božího přikázání uctívání jediného pravého Boha má různé podoby. Není to jen uctívání různých model, kterým se lidé klaní a ke kterým se modlí. Modlou je cokoliv, co má člověk na prvním místě – jako životní prioritu. Pro poživačné lidi je to jejich břicho (Fil 3,19), pro milovníky majetku jejich majetek (Kol 3,6), pro jiné to může být např kariéra, rodina, sláva.
Pane Bože, jsi pro mne opravdu tím nejdůležitějším?
Milan Kern (Blansko)
