Jákob si Ráchel zamiloval; proto řekl: „Budu ti sloužit sedm let za tvou mladší dceru Ráchel.“ (Ge 29,18; ČEP)
Jákob se dostal šťastně k cíli své cesty. Poznal na ní dobré i zlé, zvláště nezaslouženou Boží přízeň. Vzpomíná na ustaranou matku Rebeku a stařičkého otce Izáka. Nemůže zapomenout ani na svého rozhněvaného bratra Ezaua. A přece černý mrak smutných vzpomínek protrhly paprsky krásného očekávání věcí příštích.
Pastýřka, kterou uviděl u studnice se stádem, je nepochybně potvrzením Božího slitování, které na své cestě okusil a kterému důvěřuje i v této chvíli. Sotva Jákob uvidí Ráchel, odvalí kámen a napojí stádo. Prokazuje se jako pohotový služebník. Vnáší do života místních pastevců hned od počátku něco nevšedního a nového, co vzbuzuje údiv a respekt. Když napojil Lábanovo stádo, s pohnutím mysli projevuje Ráchel svůj příbuzenský vztah, představuje se jí a je přijat do Lábanova domu. To všecko, co kolem sebe Jákob vidí: studna, stáda ovcí, pastýři, kámen, vážení vody a přijetí do domu, svědčí o jeho bezpečí a nadějné perspektivě života.
Lában uzavírá s Jákobem pracovní smlouvu a v ní se objevuje slib, že dostane mladší dceru Lábanovu za manželku. Musí si ji vysloužit za dobu sedmi let. Jákobovi to přišlo jako několik dní, protože ji miloval. Byla to vskutku radostná služba!
Jaká je naše služba na místě, kam nás Pán života postavil? Je radostná nebo na ni hubujeme? Láska k Pánu Ježíši a lidem kolem nás ji učiní snadnou a radostnou.
Pavel Titěra (SŽ 1982)
