Jakmile Jákob uviděl Ráchel, dceru Lábana, bratra své matky, a jeho ovce, přistoupil, odvalil kámen z otvoru studně a napojil ovce Lábana, bratra své matky. (Ge 29,10; ČEP)
Jákob je opuštěn, a přece neponechán svému osudu. Pán Bůh ve své věčné radě rozhodl o jeho nové a požehnané budoucnosti. K ní patří setkání s dcerou strýce Lábana, která se stane později jeho milovanou manželkou.
V Bibli čteme o obou synech Izákových a jejich hledání vhodné ženy. Získat ženu znamenalo zajistit svému rodu budoucnost. Ezau se žení s pohankou. Ta trápí Izáka i Rebeku. Přízní se s Chetejci, od kterých má být Boží lid oddělen, a nakonec i s Izmaelci. Jákob si nemá brát ženu z dcer kananejských, ale z rodu Abrahámova. Má neustále na mysli příkaz svého stařičkého otce Izáka: Neber si ženu ze dcer kananejských. Kéž ti Bůh všemohoucí požehná, rozplodí a rozmnoží. Kéž ti dá požehnání Abrahámovo…
V Novém zákoně to zní jasně: „Netáhněte jha s nevěřícími,“ (2K 6,14) jako mocná ozvěna starozákonního svědectví o volbě životního partnera. Co o tom rozhoduje? Jistě řada věcí. Především však životní postoj víry. Ano, nejedná se o diskriminaci člověka. Svévolné dělení na věřící a nevěřící. To je věc
