Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil. Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. (Iz 53, 10–11)
Znovu a znovu nám Písmo dává najevo, že náš způsob myšlení je jiný než Boží. „První budou poslední a poslední první.“ (Mt 19, 30) „Kdo je z vás největší, bude váš služebník.“ (Mt 23, 11) „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Mt 16, 25) Takto nás to učil Ježíš. A jak můžeme číst už v Izajášově proroctví, on sám šel stejnou cestou. K slávě skrze utrpení. K radosti skrze bolest. K novému, věčnému dni skrze noc smrti.
Uprostřed těžkostí, námahy a bolesti, které následování Krista nutně přináší, se někdy můžeme ptát, zda a jaký smysl to má a jestli to stojí za to. Ježíš nám svým příkladem dává tu nejlepší odpověď, že to rozhodně není marné. Že to je oběť, kterou Bůh přijímá, a které žehná. Která přináší ovoce – i když třeba v danou chvíli nevidíme nic než suchou, vyprahlou půdu.
Ježíšova oběť přinesla na zem nebeské požehnání. Bohatství Boží lásky a milosti. Zázrak Boží přízně. Jistotu jeho přítomnosti. Záchranu před soudem za hřích. Smíření a spravedlnost před Bohem.
Oslavujme toho, kdo nám to vydobyl tu největší obětí. Kde jediný pil kalich hořkosti Božího spravedlivého hněvu vůči hříchům všech. Jeho oběť nebyla marná. Skrze ni Bůh jedná dodnes po celém světě. Přináší Bohu slávu v životě každého, kdo se připojí k zástupu těch, kdo přijímají jeho zástupnou oběť za své hříchy a za to mu děkují a oslavují ho.
Petr Stehlík (České Budějovice)
