…neboť mé oči spatřily tvou záchranu, kterou jsi připravil před tváří všech lidí, světlo ke zjevení národům a slávu tvého lidu Izraele. (L 2,30-32; ČSP)
„Nepopsatelná blaženost“ – jen tak se dá popsat moment, když prorok Simeon může držet ve své náruči malého Ježíše Krista, o kterém s jistotou ví, že právě v něm je jediná záchrana pro tento svět.
Zkuste si to aspoň částečně představit a vžít se do kůže starého proroka Simeona. Mnozí z vás už mohli pochovat v náručí nově narozené dítě vlastní nebo někoho z vašich blízkých. V ten moment jste určitě byli naplněni radostí a vděčností za toto malé dítě. Pro samotného Simeona však byl tento okamžik ještě o něco mimořádnější. Dostal totiž velké zaslíbení, že před svou smrtí uvidí Mesiáše, zaslíbeného Zachránce. Věřím, že na ten okamžik čekal den co den. Pravděpodobně mu v důsledku stáří už chřadnul zrak a neviděl tak jasně jako kdysi, přesto v tu chvíli, kdy drží malého chlapce, vidí jasněji než kdy předtím.
Slova, která Simeon pronesl poté, co mohl nést na rukou Krista, rezonují všemi věřícími i dnes. „Nyní, Panovníku, podle svého výroku propouštíš svého otroka v pokoji, neboť mé oči spatřily tvou záchranu.“ (L 2,29-30; ČSP) Je to výkřik úžasu, kterým Simeon potvrzuje, že Hospodin splnil svůj slib a on konečně může odejít za svým Stvořitelem. Nádherná proklamace, že Ježíš Kristus je tím Mesiášem, je tím věčným Zachráncem. I když je Simeon možná skoro slepý, vidí jasně, protože samotné dítě je zjeveným světlem pro všechny národy, které překonává hranice kultury, ale hlavně bariéru hříchu.
Radujte se, že i dnes můžete mít u sebe Ježíše Krista, který se stal tím úžasným světlem, zjevením o záchraně, která překonává propast mezi lidmi a Bohem – propast hříchu.
Petr Kučera (Aš)
