Neprosím jenom za ně, ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve mne; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, aby svět věřil, že jsi mne poslal ty. (J 17,20-21; ČSP)
Lesem se ozývalo: Spoj nás v jedno, Pane. Spoj nás v jedno poutem, jež nemůže být zlámáno. Spoj nás v jedno, Pane. Spoj nás v jedno poutem, spoj nás věrnou láskou svou. Je jen jeden Bůh, je jen jedno tělo, je jen jeden Král, proto zpíváme.
Když jsem na Silvestra o půlnoci zpíval společně s dalšími bratry a sestrami tuto krásnou píseň oslavující Boha, Jednotu a Církev, tak jsem nepřemýšlel nad tím, co mě dělí od ostatních bratrů a sester z jiných denominací, kteří vedle mě stáli. Přemýšlel jsem nad tím krásným darem, kterým je jednota, kterou nám Bůh dává skrze Ježíše Krista. Jsme součástí Božího těla. Kristus je naší hlavou. Ježíšovou prosbou je, abychom žili v jednotě, v jaké žije On s Otcem. Ježíš se podřizuje zájmům Otce a koná to, co po něm Otec chce. Včetně smrti na kříži. Ježíš nás volá skrze tuto modlitbu k Otci, abychom byli jednotní jako následovníci Krista. Jako církev. A co je ten důvod? „Aby svět věřil, že jsi mne poslal Ty.“
Jak to ale prakticky dělat? Každý má na věci svůj názor. I v rámci jednotlivých denominací a jednotlivých sborů. Jak být tedy jednotní jako celá církev? Z mého pohledu je to pro člověka nemožné. Jako lidé toho nejsme schopni. Jenom Bůh nás může proměňovat skrze svého svatého Ducha k dokonalosti jeho Jednoty. Proto se podřizujme Boží vůli a modleme se za jednotu. Nejenom u nás ve sboru. Nejenom u nás v denominaci. Modleme se za nynější i budoucí jednotu církve a zpívejme Bohu:
Spoj nás v jedno, Pane. Spoj nás v jedno poutem, jež nemůže být zlámáno. Spoj nás v jedno, Pane. Spoj nás v jedno poutem, spoj nás věrnou láskou svou. Je jen jeden Bůh, je jen jedno tělo, je jen jeden Král, proto zpíváme.
Adam Hevel (Praha 3)
