Ježíš jim odpověděl: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. Kdo mluví sám za sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepravosti. (J 7,16-18)
Ježíš přichází inkognito do Jeruzaléma na svátky stánků. Uprostřed svátků pak vystoupí v chrámě a začne učit. Lidé se opět diví. Na jiných místech se dozvíme, že jeho kázání a učení bylo úplně jiné než od kohokoli jiného. Ježíš se vyznal v Písmech. Jeho slovo se vyznačovalo moudrostí a mocí.
„Jak to ale přijde, že tenhle tesař rozumí Písmům a jeho slovo má moc?“ ptají se nejen ti, kdo jej vyhledávají s nadějí, ale i ti, kdo ho nenávidí. On sám na to odpovídá: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal.“ Ježíš nepřináší lidské učení, lidský pohled na svět, člověka a život, ale Boží pohled (vhled). Nejsou to lidská slova, ale slovo od samotného Boha, který svým slovem „založil světy“ (Žd 11,3).
Ježíšovo slovo se kromě moci a moudrosti vyznačuje ještě dalšími atributy, podle kterých poznáváme, že je to slovo od jediného Boha:
1. Ježíš nehledá svou slávu, ale slávu nebeského Otce. Člověk obvykle skrytě nebo vědomě očekává za svá slova či jednání patřičnou odměnu, odezvu a slávu. Ježíš je jiný.
2. Ježíšovo slovo rezonuje v srdcích těch, kdo se chtějí přiblížit Bohu, kdo chtějí hledat jeho království a jednat tak, jak si Bůh přeje.
Toto je „klíč“, kterým můžeme rozpoznávat a rozsuzovat slova, vyučování a kázání, která slyšíme.
Odpovězme si na tyto otázky: 1. Rezonuje Boží slovo v mém srdci? Pokud ne, co může být příčinou? 2. Mluvím-li jako Boží služebník o jeho slově (zamyšlení, vyučování, kázání…), je mým cílem, aby byl oslaven Otec v nebesích?
Jiří Tomeš (Teplá)
