Amen, amen pravím tobě: Když jsi byl mladší, opasovals se, a chodíval jsi, kams chtěl; ale když se sstaráš, ztáhneš ruce své, a jiný tě opáše, a povede, kamž bys ty nechtěl. (J 21,18)
Po celý týden jsme uvažovali o tom, co znamená být Ježíšovým učedníkem, kdo jím může být, čeho se pro tuto službu musí vzdát. Dnešní oddíl Písma nám ukazuje, jak to s ním
může dopadnout. Hovoří o tom sám Pán Ježíš na adresu učedníka Petra. Na pohled velmi smutná předpověď konce života, ale při pozorném čtení zjistíme, že jde o Boží oslavu. Vždyť každý z nás musí počítat s odchodem na věčnost. Ani ten největší nevěrec se neubrání myšlence na smrt. Kolik lidí na světě položilo život za svobodu jiných a jejich jména právem nejsou zapomenutá. Křesťan jde vstříc daleko větší slávě v nebi. Kolik nejmenovaných hrdinů víry už šlo touto cestou, aby oslavili Boha. Jejich jména často neznáme, ale setkáme se s nimi na věčnosti. Co jsme kdo z nás proti největšímu z proroků Janu Křtiteli, a přece víme, jakou smrtí odešel na věčnost. Sám apoštol Petr si vlastně tuto chvíli předpověděl, když říká před ukřižováním Pánu Ježíši: „Já duši svou za tebe položím.“ V době ukřižování Pána Ježíše toto slovo nedodržuje, ale po zmocnění a naplnění Duchem svatým, nikde nečteme, že by se projevila jeho slabost. Ani nikdo z nás by neobstál, kdyby nebylo při náš moci a síly Ducha svatého. Jen v naprosté odevzdanosti a víře v Pána Ježíše dovede křesťan opustit všechno a být věrný Pánu do konce života.
František Hruza (SŽ 1984)
